Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táto trojica z newyorského Long Islandu u nás zatiaľ veľmi známa nie je, hoci aktuálna novinka z brán pekelných je ich už tretím dlhohrajúcim albumom. Začínali ako inštrumentálne deathmetalové teleso so silným sklonom k experimentovaniu – demo „Day Of Doom“ obsahovalo jednu šesťdesiatminútovú skladbu, zatiaľ som sa ani neodvážil toto monštrum metalového extrému niekde vyhľadať.
Za zmienku stojí, že v radoch DAY OF DOOM kedysi pôsobil aj Doug Cerrito (ex-SUFFOCATION, ex-HATE ETERNAL atď.), takže toto by istým indikátorom zaujímavosti byť mohlo rovnako ako fakt, že prinajmenšom na albumoch sa už u DOD „spieva“, samozrejme ide o death metal, preto radšej úvodzovky, kadejaký „hudobný aristokrat“ by tu mohol začať smiešne prskať a koho toto má furt zaujímať.
„The Gates Of Hell“ sú jednoznačne výdatnou porciou toho death metalu, ktorý sa k vám nedostáva každý deň. Na jednej strane je to čo do atmosféry výrazne ponuré dielo, tak kvôli textovej tematike, nasiaknutej peklom a smrťou, ako aj zásluhou skutočne staroškolského deathmetalového zvuku ako z raných 90. rokov. Tento zámer asi strávi len máloktorý fanúšik modernej, síce mohutnej a čistej, ale do sterility vypulírovanej modernej produkcie. Jeho škoda, príde o veľa, na druhej strane, možno by túto hudbu nepochopil.
DAY OF DOOM hrajú technicky prešpekulovaný, harmonicky zvrátený a značne psycho death metal, plný rôznych až „nie z tohto sveta“ partov a vyhrávok, komplikovane prechádzajúci z náklepov do ťažkých, nervných drviacich, na nervy útočiacich partov s občasnými až ambientno-industriálnymi vsuvkami. Ide o veľmi útočnú, cez mozgové závity násilne sa prebíjajúcu hudbu. Doug Randazzo (gitary, vokály), Rich Hervey (bicie) a Sam Lara (basgitara, vokály) poslucháča nijako nešetria a svoje disonantne komplikované nálady vrstvia do stiesňujúco a divoko pôsobiacich atmosfér nejakého zlého vesmíru.
V jedenástich skladbách nájdete väzby na súčasné technické beštiálnosti typu GIGAN alebo PYRRHON i na nezemskú zlobu PORTAL a ULCERATE, a zároveň si spomeniete na aspoň dve dekády odpočívajúce posolstvá technického death metalu pre „hľadačov niečoho mimo bežných dimenzií“, aké sa zachovali na albumoch „Hallucinations“ od ATROCITY a „Nespithe“ od DEMILICH. A aj kvôli tomu má zvuk tohto pokrúteného deathmetalového zla svoju logiku.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.